Zánět středního ucha může probíhat v různé intenzitě - od téměř nezřetelné reakce sliznice až k těžkému akutnímu rozpadovému či chronickému zánětu. Intenzita zánětu může kolísat a v každé fázi může dojít k vyhojení (s většími či menšími rezidui).
Dělí se na akutní a chronický zánět. Do chronické skupiny SIP Otitis patří jen pacienti s chronickou otitidou.
| Původci: | viry, z bakterií Str. pneumoniae, Haemophilus influenzae |
| Klinický obraz: | horečka, neklid, bolestivost ucha, otoskopický nález |
| Diagnostika: | otoskopie, posouzení sekretu, výtěr na bakteriologické vyšetření |
| Léčba: | lokální léčba, ATB podle výsledku bakteriologického vyšetření, paracentéza |
Původci: na podkladě opakovaných akutních zánětů a individuální dispozice (nejčastější nálezy S. aureus, Ps. aeruginosa)
Klinický obraz: nedoslýchavost, šelesty, bolest
Diagnostika: otoskopie (od změn ve smyslu infiltrace, překrvení, vymizení reflexu až po vyklenutí a perforaci se spontánní sekrecí), pneumootoskopie (pouze při celistvém bubínku, nevhodná u bolestivých stavů), tympanometrie (většinou B křivka, ale i C křivky v počátečním stádiu), audiogram (narůstající převodní nedoslýchavost), RTG v různých projekcích.
Pro bakteriologickou diagnostiku: výtěr z krku (z tonzil a zadní stěny faryngu), punktát z paranasálních dutin, výtěr ze zevního zvukovodu, vyšetření tekutého obsahu po paracentéze.
Pro virologickou diagnostiku: výtěr z nosohltanu (častěji výtěr z faryngu + nosu, ne tonzil), výtěr z nosu (výjimečně).
Pro sérologickou diagnostiku: sražená krev cca 5 ml
Léčba: celkově ATB při akutní exacerbaci, lokální, chirurgická
Katarální chronický zánět (otitis media chronica catarrhalis) je buď s převahou sekrece (otitis media chronica exsudativa, otitis media chronica secretoria), nebo s tendencí ke vzniku atelektázy a vazivové fixaci (otitis media chronica adhaesiva).
Při intenzivnějším exsudačním chronickém zánětu se v exsudátu objevuje nejen hlen, ale i fibrin, který vytváří podklad pro fibroblasty a novotvorbu kapilár. V dutině středoušní se tak vytváří granulační tkáň, která se organizuje ve vazivo. Zánět tak přechází v catarrhus cavi tympani adhaesivus - fibrosis cavi tympani.
Jizevnatá tkáň může fixovat kůstky, případně celý převodní systém i s bubínkem, a způsobí tak zhoršení sluchu, někdy i více než 50 dB. Tato forma zánětu je spojena s nálezem nedostatečné pneumatizace mastoideálního výběžku.
Výskyt: Adhezivní proces se někdy vyskytuje v rodinách, ale jednoznačná dědičnost není prokázána. Vyskytuje se v každém věku, ale jen zřídka u nejmenších dětí. V anamnéze jsou časté záněty horních cest dýchacích a sluchové trubice.
Objektivně: ztluštělý, vpáčený bubínek bez perforace, s různě silně vyjádřenými rezidui po otitidách, jizvami, kalcifikacemi. Pneumatizace výběžku mastoideálního je pravidelně utlumena. Dále zjistíme sníženou pohyblivost bubínku.
Diferenciální diagnóza: otoskleróza (společná je progresivní nedoslýchavost).
Prevence: adekvátní léčba akutních zánětů jak oblasti středouší, tak nosohltanu, včas provedená paracentéza, případně adenotomie, sledování sluchu a tympanometrického nálezu.
Při nálezu hlenovité sekrece - odsátí a zavedení transtympanické drenáže. U malých dětí je nutný nácvik správného dýchání, nosní hygiena, autopolitzerace pomocí nafukovacího balónku.
Chronický hnisavý zánět je klasicky dělen na tři typy:
Charakteristika: provleklý průběh, výrazné patologicko-anatomické změny, při jejichž zhojení nedochází k restituci ad integrum.
Výskyt: nejčastěji ve školním věku, v 1 až 7 %. Asi v jedné pětině případů je oboustranný, ale velikost změn se zpravidla významně liší.
Postihuje sliznici, hlavně v mesotympanu (forma mesotympanická, otitis media chronica suppurativa mesotympanalis), vyvíjí se zpravidla z akutního zánětu, bakteriologicky zjistíme smíšenou flóru. Na bubínku je centrální, různě velká perforace, anulus fibrokartilagineus bývá nedotčený. Manubrium mallei zánětu odolává, takže velké perforace mívají ledvinovitý tvar. Nedostatečně čištěný výtok zapáchá, zápach lze odstranit výplachem (na rozdíl od dalších dvou typů zánětu). Sekret je hlenohnisavý, při výtěru se táhne. Na okraji perforace může být granulace, nebo polyp. Z kůstek můžeme očekávat poškození dlouhého raménka kovadlinky, až resorbci jeho distálního konce.
Subjektivní příznaky: nedoslýchavost, svědění nebo pálení v uchu, zápach sekrece, nebývají teploty a bolestivost.
Sliznice je prosáklá, zavlhlá, kyprá, až s tvorbou plochých granulací, epitel cylindrický s řasinkami obsahuje pohárkové buňky, pseudoglandulární útvary a cysty, stěna bubínku je ztluštělá, šedavá, s rezidui po proběhlých zánětech. Sekrece se na štětičce "táhne", protože obsahuje hlen. Zápach sekretu po výplachu mizí. Perforace je zpravidla velká, oválná nebo ledvinovitá. Blanka bubínku kolem manubrium mallei bývá zachována a perforace může mít srdčitý tvar. Při aktivitě zánětu můžeme najít při okraji perforace, zejména v zadní části granulační tkáň, nebo polypy. V některých případech najdeme velký solitérní polyp, uzavírající zvukovod, jindy je celá sliznice polypoidně degenerována. Zbývající část bubínku může být jak ztluštělá (mnohdy s vápennými inkrustacemi), tak atrofická. Po vyhasnutí aktivity procesu je sliznice promontoria tenká a lze pod ní pozorovat cévky a plexus tympanicus.
Bakteriologicky: smíšená flóra, pokud se výrazně účastní alergická složka zánětu, může být výtěr negativní.
Diferenciální diagnóza:
Průběh: nemocný si může stěžovat na občasný výtok z ucha a případně na zhoršení sluchu, které však, zvláště u dítěte, může uniknout pozornosti. Potíže se zpravidla objeví v souvislosti s infekcí horních cest dýchacích a mohou se střídat i s poměrně dlouhými obdobími bez příznaků. Zánět se může zhojit i spontánně, a to jak s přetrvávající suchou perforací na bubínku, tak jizvou, případně s dalšími rezidui. Komplikace nejsou časté. V době širokého podávání antibiotik méně častý než dříve, je častější v populaci s nižší hygienickou úrovní.
Léčba: musí být zaměřena na odstranění disponujících faktorů, celkové stavy oslabující imunitu (včetně alergie), léčbu zánětlivých onemocnění horních cest dýchacích, průchodnost nosu a nosohltanu, u dětí navození správných návyků při dýchání a smrkání. Lokálně je třeba vyplachovat a odsávat sekreci a odstranit granulace a polypy. Mnohdy vystačíme s podáváním lokálních antibiotik kombinovaných s kortikoidy (např. Otosporin, Garasone). Změnu prostředí může udělat i kyselina boritá v prášku, vhodná zejména po zklidnění sekrece. Pečlivě kontrolujeme funkci Eustachovy tuby. Cílem léčby je docílit uzavření dutiny bubínkové a zlepšení sluchu.
je zánět postihující kromě sliznice i kost.Vyvíjí se z těžkých forem akutního zánětu nebo při celkovém oslabení. Zřídka se vyvíjí samostatně, většinou je spojený s cholesteatomem. Příznaky těchto dvou zánětů jsou podobné.
je provleklý zánět charakterizovaný hnisavou sekrecí různé intenzity se současným postižením sliznice i kostěných struktur skalní kosti a přítomností epitelového útvaru - cholesteatomu.