Jedná se o skupinu chronických onemocnění, které se projevují poruchou metabolismu sacharidů. Onemocnění je charakterizované zvýšenou hladinou cukru v krvi (hyperglykémií). Diabetes vzniká důsledkem absolutního nebo relativního nedostatku inzulinu. Inzulin snižuje glykémii tím, že podporuje vychytávání glukózy ve svalech, játrech a v tuku.
diabetes I. typu = inzulin-dependentní diabetes mellitus (IDDM)
diabetes II. typu = non-inzulin-dependentní (NIDDM)
Obě dvě nemoci mají podobné příznaky, ale odlišné příčiny.
Diabetes I.typu je autoimunitní choroba, kdy dochází k absolutnímu nedostatku inzulinu. Vlastním imunitním systémem jsou ničeny buňky slinivky břišní, které produkují hormon inzulin. V důsledku nedostatečné a postupně vůbec žádné tvorby inzulinu v těle dochází k hyperglykémii. DM I. typu se tedy objevuje převážně v dětství a mladším věku. Jeho výskyt je okolo 0,4 % populace.
Diabetes II. typu je způsoben sníženou citlivostí tkání vlastního těla k inzulinu - tedy relativní nedostatek inzulinu. Cukrovka 2.typu je typická pro dospělé, hlavně obézní pacienty. Inzulinu je relativní nedostatek, ve srovnání se zdravými mohou mít tito nemocní hladiny inzulinu dokonce vyšší. Jde o tzv. inzulinovou rezistenci. Asi 5-6 % Čechů trpí cukrovkou. Nejčastější příčinou rozvoje tohoto onemocnění je životní styl spojený s nedostatkem pohybu, přejídáním a vznikem obezity. Většina nemocných trpí ještě dalšími poruchami, jako jsou vysoký krevní tlak, zvýšená hladina tuků a kyseliny močové v krvi. Tyto odchylky dohromady tvoří tzv. metabolický syndrom (syndrom X, Reavenův syndrom).
Kromě základních dvou typů diabetu existuje gestační diabetes, kdy se u některých žen pankreas není schopen vyrovnat se ze zvýšenými požadavky na inzulin, a dále ostatní specifické typy diabetu (tzv. sekundární diabetes), které mohou být způsobeny genetickým defektem B-buněk pankreatu a inzulinu, změnou glukotolerance, onemocněním pankreatu atd.
První příznaky, se kterými nemocný přichází, jsou obvykle hubnutí, žízeň, nadměrné pití a močení, únavnost, nevýkonnost. Časté jsou i opakované infekce močových cest. U cukrovky I.typu může být první manifestací i akutní komplikace - diabetické koma s poruchou vědomí. I u diabetiků II.typu může být prvním projevem porucha vědomí při vysoké hladině cukru v krvi. Ale nejčastěji je DM II.typu zjištěn náhodně při preventivní prohlídce, jejíž součástí je i laboratorní analýza krve.
Terapie diabetu obecně spočívá na třech pilířích: dieta, fyzická aktivita, léky.
Cílem léčby je kompenzace diabetu, která je ukazatelem kvality léčby diabetu. Jejími hlavními požadavky je udržování nezvýšených hodnot glukózy a tuků v krvi a nezvýšeného krevního tlaku.
Pozornost se soustřeďuje na hladinu glukózy v krvi, na glykémii. U zdravého člověka se hodnoty na lačno pohybují v rozmezí 4 - 6 mmol/l. Dobře léčený diabetik by neměl mít glykémii na lačno nad 7 a po jídle nad 9 mmol/l.
Rizikem ovšem je i pokles glykémie pod 3.5 mmol/l, kdy by mohla hrozit hypoglykémie. U starších diabetiků by k hypoglykemii nemělo dojít nikdy. Měření cukru v moči, glukozurie, neposkytuje spolehlivý obraz o stavu diabetu a na jeho podkladě - na rozdíl od glykémie - nelze rozhodovat o léčbě, protože hranice hyperglykémie pro přestup do moče je velmi individuální. Nejdůležitějším ukazatelem kompenzace diabetu je glykovaný hemoglobin.
Krevní tuky mají známý vztah ke vzniku aterosklerózy a zvyšují se často při špatně léčeném diabetu. Nejčastěji se stanovuje celkový cholesterol, HDL cholesterol, LDL cholesterol a TG (triacylglyceroly, triglyceridy).
Všechny chronické komplikace diabetu zhoršuje zvýšený krevní tlak, jehož kontrola u diabetiků musí být důkladnější než u jiných nemocných a zdravých lidí. Kontrolovat se musí i tělesná hmotnost pacienta.
Medikace se provádí buď aplikací inzulinu nebo podáváním perorálních antidiabetik, což jsou deriváty sulfonylmočoviny. Perorální antidiabetika jsou nejčastějšími a nejdéle užívanými léky u diabetu II.typu. Podněcují B-buňky pankreatu ke zvýšené sekreci inzulinu, který se více uvolňuje, ale více se netvoří. Produkce inzulinu není tedy těmito PAD ovlivněna, takže jejich léčebný efekt je možný jen tehdy, jsou-li B-buňky aspoň částečně schopny inzulin vytvářet. Proto nemohou mít efekt u diabetiků I.typu, kde jsou ostatně kontraindikovány. Poměrně dlouho udržují hladinu v krvi, hromadí se v organismu a z toho může při nesprávném užívání pramenit hlavní riziko, a to protrahované hypoglykémie. Dochází k ní, pokud je dávkování nepatřičně vysoké, příjem potravy zanedbán nebo po nadměrné tělesné námaze. Při léčbě PAD je nutno dodržovat předepsaný dietní a pohybový režim. Obecně platí, že při klesajícím efektu v průběhu postupu diabetu se nemá dávka léku zvyšovat, lepší je kombinace s metforminem nebo převedení na inzulinovou léčbu.
Důvodem převodu na inzulinoterapii u diabetiků II.typu je proto obvykle selhání léčby perorálními antidiabetiky, alergie na perorální antidiabetika, diabetes v graviditě, těžší nedostatečnost ledvin a jater a stavy spojené s přechodnou dekompenzací cukrovky, například při operačních zákrocích, závažnějších infekcích či jiných akutních onemocněních.
K aplikaci inzulinu se dnes užívají inzulinky (speciální inzulinové stříkačky) s fixovanými tenkými jehlami. Stříkačky jsou opatřeny stupnicí vyznačující přímo počet jednotek. Důležité je místo vpichu, nejrychleji se vstřebává inzulin z krajiny břicha, pak následují paže, stehna a hýždě. Střídání míst s rozdílnou absorbcí může mít za následek rozkolísání diabetu, a proto se doporučuje používat jen určitou oblast (např. břicho) a v omezeném rozsahu střídat místo aplikace. Při podávání do stejného místa může dojít ke vzniku lipodystrofie podmíněné redistribucí tukové hmoty. Vedle stříkaček je možné použítí tzv. inzulinových per. Jedná se o aplikátor velikosti plnícího pera, se zásobníkem inzulinu, který vydrží na několik dávek, poté se prázdný zásobník vymění za nový. Další možností je pomocí inzulinové pumpy dodávat inzulin kontinuálně, což limituje bazální sekreci a navíc se může podat před každým jídlem určitá dávka.
Trendem léčby je edukace pacienta a selfmonitoring hladin krevního cukru se samostatnými úpravami dávek inzulinu pacientem, které by měly být přiměřené celkovému stavu, aktuální hladině glykémie a předpokládanému dietnímu příjmu a fyzické zátěži.
Závažné akutní komplikace je ketoacidotické koma. Hyperglykemické hyperosmolární koma se nevyskytuje často, ale má poměrně vysokou úmrtnost. Vzácné je laktacidotické koma.
Hypoglykemické koma je vážnou komplikací, která nastává při předávkování inzulinem nebo léky, které zvyšují vylučování inzulinu z beta buněk, nebo při vyšší spotřebě cukru v těle, aniž by byla snížena dávka inzulinu (po sportovním zatížení atd.).
Důsledkem obou typů cukrovky jsou pozdní komplikace podmíněné zejména poškozením malých i velkých cév, jako je diabetická nefropatie, ischemická choroba srdeční, infarkty myokardu, cévní mozkové příhody, ischemická choroba dolních končetin, diabetická retinopatie, diabetická makulopatie, neuropatie, vznik tzv. diabetické nohy.
Diabetes mellitus zkracuje život průměrně o 8-10 let ("tichý zabíječ").